Rozhovor: Tomáš Miksánek

Ahoj Tome, děkujeme, že sis na nás udělal čas.

Tomáš Miksánek: Ahoj, není vůbec zač. Je to fajn zpestření v současné situaci.

Pro začátek bych se Tě rád zeptal, jak jsi vlastně vůbec přišel k florbalu a co tě k tomu vedlo?

TM: To je dlouhý příběh, takže se pokusím být co nejstručnější. O florbalu jsem poprvé slyšel, když jsem začal chodit do školy. Jako kluci z vesnice jsme tenkrát za Orel Loukov objížděli turnaje ve všem možném (fotbal, ping pong, střelba ze vzduchovky atd. atd.). Mimo turnaje jsme chodili minimálně 3x týdně na hřiště hrát fotbal, nebo u někoho u baráku mydlili ping pong. Všechno fungovalo úplně jinak než dneska. Skončila škola, často se ani nestačilo dojít domů a už se na hřišti nebo na plácku u školy hrál fotbal nebo hokej s tenisákem. Domů se chodilo skoro za tmy a často už byla na další den domluvená odveta. Florbal jsme začali hrát v tělocvičně v Loukově hned, jak se sehnali první florbalky a míček. To bylo někdy v roce 2001. Florbalový vybavení bylo tenkrát cenný zboží. Hodně kluků hrálo buď s hokejovou hokejkou, nebo si někde sehnali florbalovou čepel a tu namontovali na násadu od koštěte. Hokej jsme tenkrát mohli hrát jen v zimě na provizorním kluzišti, které ale kvůli počasí nikdy moc dlouho nevydrželo. Zbytek roku jsme vždycky lítali za tenisákem na škvárovém hřišti. Po každém zápase navíc následovala nucená pauza, protože se musely vyčistit a zahojit sedřený kolena a lokty. Tohohle všeho nás florbal zbavil. Navíc jsem jako malej chtěl dělat to, co starší. A protože oba starší bráchové tou dobou florbal taky hráli, nemohl jsem ani já, jako nejmladší, zůstat pozadu. 

Co považuješ za svůj největší florbalový úspěch? 

TM: Skvělých momentů byla spousta. Byl jsem strašně rád, když jsem chodil trénovat na Tatran během svého krátkého studijního působení v Praze. Nikdy jsem si nemyslel, že si jako kluk z vesnice zatrénuju s hráči jako Kafka, Fridrich nebo Garčar. Pak si samozřejmě cením obou postupů do Divize, ať už jako hráč s Koberovama nebo jako trenér v Semilech. Nejvíc si ale vážím toho, že mi florbal pomohl poznat spoustu skvělých lidí a naučil věci, které využiju i v běžném životě.

V klubu se pohybuješ ve vícero funkcích. Jsi trenérem elitního týmu mužů, členem předsednictva a výrazně se podílíš na sportovní stránce klubu. Myslíš si, že klub jde správným směrem a jak mu můžeš pomoci dosáhnout větších úspěchů?

TM: Myslím si, že směr je rozhodně správný. Nechci hodnotit výsledky jednotlivých kategorií, ale když se podívám na klub jako celek, je vidět ohromný posun během posledních sedmi let. Máme šikovné hráče i lidi v realizačních týmech. Moc lidí neví, kolik práce a času je potřeba věnovat i dalším věcem mimo tréninky a zápasy, takže se snažím pomoct, kde to jen jde. V klubu je nás na tyhle věci relativně málo, takže pokud někdo chce zkusit kariéru trenéra nebo jakkoliv jinak pomoct, budeme moc rádi. Posun ve sportovní stránce, stejně jako všude jinde, je výsledkem kolektivní práce, takže to nikdy není jen moje zásluha. Pravda je, že jsem asi rozhýbal některé změny, na druhou stranu je to ale vždycky jen a jen o těch lidech, jestli mají zájem nebo ne.

Jak hodnotíš přerušenou sezonu mužů a jejich premiéru v celostátní soutěži? A myslíš si, že je to pro naše muže strop, kterého mohou dosáhnout?

TM: Když budu upřímný tak jsem rád a zároveň je mi to líto, jak to všechno dopadlo. Sezona ještě není oficiálně odpískaná, takže pořád nevíme, jak to vlastně dopadne. Letní příprava byla vydařená. Odehráli jsme dobré přáteláky i zápasy v Poháru. Úvodní zápas v lize jsme i přes jasnou herní převahu nezvládli a pak jsme si nechali hloupě dvakrát nařezat. Můžou za to částečně zkušenosti a taky šířka kádru, kvůli které jsem byl zpočátku ohledně celé sezony v divizi dost skeptický. Od září bych počet tréninků, kdy jsme se kvůli zraněním, práci, studijním povinnostem apod. sešli v plném počtu, dokázal spočítat na prstech jedné ruky. To se pak něco vylepšuje těžko. Pokud bude v budoucnu úroveň soutěže podobná jako letos, tak je strop střed tabulky. Zároveň si ale myslím, že střed je pro nás celkem snadno dosažitelný. Jen je potřeba, aby to hráči fakt chtěli a kromě slov přidali i činy. 

Kvůli postupu do celostátní soutěže jsme byli nuceni pořádat domácí zápasy v azylu v Jilemnici. Jakou roli to hrálo na přípravu a změnu tréninkového procesu?

TM: Osobně jsem za Jilemnici rád. Je to krásná hala a s panem správcem je radost spolupracovat. Kluky to možná otravuje s ohledem na to, že byli zvyklý být za 5 minut z domu na hale. Podle mě je ale změna prostředí super věc. Semilská hala je pro naše potřeby nevyhovující jak kapacitně, tak s ohledem na kvalitu povrchu. Klukům to sice narušilo jejich pohodlí a stereotyp, ale ve výsledku je to může jenom posunout dál. Škoda to je především pro naše fanoušky, kterých by do Semil přišlo určitě ještě víc.

Kvůli epidemii jsme byli nuceni upravit tréninkový proces. Popíšeš nám, co si pro své svěřence připravuješ a prozradíš nám, co máš ještě v plánu? 

TM: V současnosti fungujeme na principu individuálních tréninků, které si kluci pohodlně najdou v mobilní aplikaci. Společné tréninky jsme venku měli jen před Vánoci, když to chvilku šlo. Chodili jsme na umělku nebo jsme po městě běhali orienťáky. Od ledna opět fungujeme na principu dvou daných domácích tréninků týdně + individuálně kdo co chce navíc. Jestli je všichni poctivě cvičí, to už je otázka jiná. Všechno se ukáže na testování před letní přípravou, na které se už moc těším. Kdo poctivě maká, nebude mít problém. Ostatní mě asi nebudou mít moc rádi (smích). Mimo to jsme udělali několik skvělých akcí pro členy klubu i širokou veřejnost – např. Kilometry pomáhají nebo Kokosy na sněhu. Jakmile to situace umožní, určitě se opět opřeme do společné přípravy venku a snad i v hale.  

Když jsme už nakousli trénink tvých svěřenců, tak jak se udržuješ v kondici ty?

TM: Není to žádná sláva (smích). Vždycky si vyzkouším tréninky, které zadávám klukům, takže v tomhle ohledu mám pravidelnou aktivitu alespoň dvakrát týdně. Do Vánoc jsem měl navíc hodně fyzické práce venku. Od ledna jsem pak kynul doma u psaní diplomky, takže nějaký kila šly nahoru. Teď už ale zase chodím pravidelně běhat, blbnu doma na TRX a čekám, až se zase otevřou fitka a budeme moct společně ladit formu na sezónu.

Kromě florbalu, máš ještě nějaké jiné koníčky?

TM: Máme doma menší hospodářství, takže většina volného času padne na práci kolem. Mimo to hrozně rád chodím na výlety po horách a v okolí. To je asi věc, u které si nejvíc odpočinu. Jo a taky jsem od loňska začal trochu dědovi fušovat do včelaření. Obecně hledám hlavně aktivity, které mi přinesou psychickou úlevu. Ty sám ostatně moc dobře víš, že trénovat florbal je nápor hlavně na hlavu a žádná trenérská tabulka nevydrží všechno (smích).    

Vím, že jsi velký fanoušek fotbalové Chelsea. Jak hodnotíš vyhazov klubové legendy Franka Lamparda a chování klubu vůči němu?

TM: To je pro mě dost citlivé téma. Frank je spolu s Terrym, Čechem a Drogbou klubovou legendou. Byl jsem vážně rád, že přišel trénovat z Derby, takže jeho vyhazov mě pořád mrzí. Bohužel fotbal je na vrcholové úrovni hlavně byznys a Ambramovič měl jiné představy o klubové koncepci. Každopádně Chelsea budu fandit dál a určitě letos skončíme v tabulce výš než Liverpool i Arsenal. Doufám, že jednou bude mít Chelsea lepšího majitele a Frank se zase vrátí domů. 

Děkuji mockrát za rozhovor!

TM: Taky děkuju!